Taoista a bódhisattva, zenový mistr Dae Kwang

Taoista a bódhisattva, zenový mistr Dae Kwang

 

Otázka: Je kromě praxe, kterou provádíme zde na ústraní, ještě nějaký jiný způsob, jak zachránit svět?

Dae Kwang ZM: Ano, udělej něco. Meditační praxe není ničím zvláštním: znamená, když něco děláš, tak to dělej.

Když se před tebou objeví někdo, kdo potřebuje pomoci, tak mu pomoz. To je meditace. Všichni známe biblický příběh o milosrdném samaritánovi. Po cestě spěchají dva církevní hodnostáři (stoupenci dvou odlišných církví) a míjí muže, který byl přepaden – okraden a zbit. Nevěnují mu žádnou pozornost a jdou za svou prací, vždyť dotyčný patří k jiné náboženské skupině…

Potom tudy jde samaritán – cizinec – a ten přepadenému muži pomůže a postará se o něj.

Význam tohoto příběhu je prostý, když někdo potřebuje pomoci, pomozte mu. Pokud jste připoutáni k myšlence „ten člověk není jako my, nebudeme mu tedy pomáhat“, tak jste mrtví. Ale pokud prostě pomůžete, potom jste probuzení ze snu o tomto a tamtom, ze snu libosti a nelibosti. Tehdy je vaše mysl jako zrcadlo, pouze odráží. Objeví se červená, je červená, objeví se bílá, je bílá.

Meditační praxe není ničím zvláštním: znamená, když něco děláš, tak to dělej. Naše praxe je velkou cestou – jen to dělej. Když jíme, jen jíme. Když spíme, tak pouze spíme. Když někdo potřebuje pomoci, potom mu pomůžeme. To znamená mít směr. Není to dělání beze směru. Je to dělání, při kterém máme směr pomoci tomuto světu. To je pravá meditace. Nepraktikujeme proto, abychom získali nějaký zvláštní stav mysli, ale proto, abychom dosáhli jasné mysli, původní mysli. Tehdy jsme v harmonii s každou situací.

Kdysi dávno žil v Koreji taoistický mistr, který nabyl zvláštních sil. Žil již několik set let a dovedl dokonce létat. Ale i když jeho schopnosti byly opravdu prvotřídní, přesto jednou za sto let musel spolknout několik kapek rosy, jinak by mu došla síla a zemřel by.

V té době zde žila také jedna bódhisattva, která věděla, že jednou za sto let přilétá taoistický mistr na vybranou borovici a pije z jejího jehličí rosu. Počkala, až ten den nastane. Dala si do kapsy trochu soli, vylezla na strom a posolila kapky rosy. Potom slezla dolů a schovala se. Brzy se objevil taoistický mistr a začal se snášet z oblohy. Zakroužil nad borovicí a přistál na jejích větvích, aby se napil rosy. Když však tentokrát usrkl, ucítil v rose slanou chuť. Myslí mu prolétla touha po dobré chuti…a Báác! Spadl na zem a celý se potloukl. Když se pohnul, byl jako omámený. Tehdy k němu přišla bódhisattva, ukázala na něj a řekla: „Vidíš! Tak vypadá lidské utrpení. Teď se musíš probudit ke svému pravému Já. Lítal jsi tu stovky let, a k čemu to bylo? Pomohl jsi někdy někomu? I ty jednou zemřeš. Teď víš, co je to utrpení. Ochutnání soli vedlo mistra přímo k poznání propojenosti touhy a utrpení.

I my všichni trpíme. Pokud máme směr, tak z tohoto utrpení vyrůstá soucit. Utrpení je pouze výsledek příčiny a následku. Je to takový kompost, z kterého, pokud praktikujeme, vyrůstá soucit. V buddhismu se říká: žádné utrpení, žádný buddha. Lotosový květ je v buddhismu symbol. Vyrůstá z ošklivého bahna – to je lidské utrpení. V každou chvíli však může z bahna vykvést květ soucítění. Tím květem je naše původní mysl, jejíž semínko má v sobě každý z nás. Když se objeví v kapce vašeho života slaná chuť, použijte ji! Pokud praktikujete, potom to semínko roste a roste. A vaše praxe pomáhá světu. Dělejte to právě teď!

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Autor

Jakub Kopecký

Společné meditace pro všechny.